Náš příběh začíná ještě před naším narozením... Reprezentujeme dědičné vlivy naší rasy a naši předci v nás prakticky žijí. 

J. Nasmyth                               

  Bádání v archívu poodkrývá tajemství, jaká má ta nejdůležitější výsada naší existence: narození, svatba a úmrtí. Archiválie, tak jak je vidíme dnes, jsme neměli v historii možnost zhlédnout. Dosud nikdy dříve jsme neměli takové archivální vědomosti, nadhled a souvislosti, tak jak je máme dnes. Tajná bázeň majestátních archivních veleknih, psané střídavě trilingvou – latina, němčina a čeština, budily u lidí po staletí posvátnou úctu.

  Staré matriční záznamy různého druhu písma hlavně humanistické písmo (latinka), novogotické tiskové písmo (švabach) a  české novogotické písmo kurzíva (kurent) a římské číslice jsou znamením své doby. Tichý šepot minulosti, čas vepsaný ve zmatnělých a teřících stránkách písmen, které se obracením opakovaně rozechvívají ... Před písmenem kudrlinka, uprostřed klikyhák, za slovem smyčka... zvláštní hra tahů vedoucí od panoramatického celku až k nejmenším detailům. Kouzlo starých písemností - jedinečná esence obsahu tajemství za pečetí a neopakovatelnosti tahů rukopisů staletí.

  Harmonická i neharmonická splěť črtů husím brkem nebo perem, škrtanců i kaněk. Mužská nebo ženská jména a celá stupnice číslic měnící se řádek od řádku, den ode dne, měsíc od měsíce i rok po roku. Věčný koloběh měnícího se života jak žili naši rodinní předkové ve větší či menší míře ovlivnil i nás.

Genealogie  v sobě spojuje silné emoce a zároveň dodržuje řád a tajemství.

Rodokmen je více než soupis jmen našich předků a jejich potomků s životními daty a místy svého působení nebo žití, mnohem více než jen konkrétní a suchá fakta. Rodokmen v proměnách času není jen prostým číslicovým průřezem rodu, ale především o našich příbuzných z masa a kostí.

Ač zemřelí - ještě "mluví" v archivech, ve fotografiích nebo malovaných podobenkách. 

 Dobové podobenky oživují rodinné historie a vdechují mu ducha. Jsou intimním pohledem do života našich příbuzných, do jejich jedinečného příběhu z doby, kdy byli ofotografováni. Ty obrázky místy už překryla vývojka času svým omšelým neprůhledným závojem, avšak ustalovač paměti z nich přece jen ponechal alespoň jejich jednoduchou kresbu s jinovatkovými obrysy jako fotografie vyvolané Sabatierovým procesem.

 Dobová fotodokumentace nám nastiňuje všední i sváteční momenty našich prapředků. Je to otevřená autentická svědectví o životech a osudech těch, kteří putovali světem před námi. Každý z nich si žil svým životem.

 Svědkové dávných časů, jako připomínka své doby. Po mnohých nezůstala ani živá povědomost, ani kde jsou pochováni, ani že vůbec byli ... jen mrtvé matriky o nich vědí ...

Dávají nám tušit, že: “Také náš čas je pouhopouhé ...prozatím ...“  

Národní muzeum Praha e-Sbírky kulturní dědictví on-line 2016 Moje Monarchi

Fotografie ve sbírce M. Kollárové, Měnínská brána Brno Muzeum hraček 

Foto: Ateliérové podobenky a exteriérové momentky osobní archiv autorky 

  Pamětníci již nežijí, fotografie mlčí, ale z minima cenného dochovaného autentického materiálu můžeme sestavit torzovitou rekonstrukci okamžiků, čímž rodopisné práce bezesporu jsou. Kdo chce znát své předky a chce být pevným článkem mezi minulostí a budoucností, drží se rodopisných hodnot, neboť všichni neseme v sobě odkaz svých předků ... 

                                                                 Až poznáme své kořeny, budeme vědět, kam opravdu patříme.

Tvorba rodokmenu odhalí mnohá tajemství, pohled do minulosti rodu má vždycky nostalgický nádech. Současně je ale také potvrzením hodnot,

které přežívají bez ohledu na plynoucí čas. Z hodnot, z kterých dnešní potomci mají přítomnost, z kterých i my máme dnešní současnost. 

Ať již mužský potomek pokračujícá v příjmení rodu či ženský potomek po přeslici v sobě nosíme to nejcennější: 

                                                     geny stále pokračují, živoucí historie bytostně spjatá s dalšími rodícími se bytostmi stále pokračuje.         

                                                                                                                      Historie je tajemné dílo Boží … Goethe                                                        

Hodiny času ubíhají... Rodokmen jako tichá vzpomínka tu zůstane až podoby se zamlží, slova a paměti uletí, zapsané tu potrvá… 

  Nahlíženo s odstupem času:  

Na území České republiky žilo od úsvitu lidských dějin asi 150 milionů lidí, 150 milionů lze říct "Čechů a Moravanů".  

Velkou většinou již bezejmenných, zmizelých v minulosti, zapomenutých.

Jejich životy se ztrácí ve starých kronikách, jejich podoby blednou na náhrobcích, jejich geny jsou rozptýleny po celém světě.

Všichni máme dva rodiče, čtvery prarodiče,

osmery praprarodiče a šestnáctery prapraprarodiče.

V každé další generaci se počet násobí dvěma.

Každý z těchto čtyř prarodičů je součástí vlastních rodokmenů, které propojené

náročným badatelským úsilím do 6. generace tvoří vývody s přibližně 130 předky.

Vynásobíme-li tento počet čtyřmi, získáme celkový součet něco přes 500 prapředků. 

                                                           To je maximální počet přímých pokrevních prapředků, které lze vybádat. 

Jen pro zajímavost, v šestnácté generaci, která se pohybuje přibližně do pěti staletí, vyjde součet navzájem propojených

předků každého z nás na 65 a půl tisíc společných předchůdců... 

Naši předkové ...

I my jsme předkové našich potomků, i my budeme zapomenuti v budoucnosti,

i naše podoby vyblednou ve vzpomínkách živých

a ztratí se ve vesmíru jedniček a nul binární sluneční soustavy.